V srpnu a září proběhla v pořadí již 14. glaciospeleologická výprava firmy SPELEO - Řehák do Země Wedela Jarlsberga na Špicberkách.  Stejně jako během předchozích expedic jsme i tentokrát  pracovali  v národním parku na jihu Špicberk v mezinárodním česko-polském složení.

12008_crw_1740_400


Přípravy a cesta české části výpravy (Josef Řehák ml., Stanislav Řehák, Jan Hloušek) na daleký sever probíhala podle osvědčeného postupu. Před samotným odjezdem polárníků bylo nutné připravíit klasické jeskyňářské vybavení s nutnými polárními doplňky. Dále zajistit pár stovek litrů benzínu, který je na arktickém souostroví nutný kvůli nevyhnutelným přesunům po moři. Dopravu 8 kusů 60-ti litrových barelů a části dalšího vybavení obstarala polská výzkumná a školní loď Vysoké námořní školy v Gdyni pojmenovaná „Horizont II“. Ta koncem července vyplula z Gdyně přímo na Špicberky do fjordu Hornsund dozásobit polskou polární stanici a vyměnit zimující posádku polské polární stanice. „Báza“, jak se tato polská vědecká základna s celoročním provozem slangově nazývá, je výchozím bodem našich výprav.
Osoby a zbylý materiál se pak přesouvají po vlastní ose trasou 3327 km dlouhou přes Polsko, Německo, Švédsko a Finsko na sever Norska do městaTromso. Tady využíváme pohostinnosti a zázemí v moderním novodobém klášteře u zdejších řádových sester Karmelitánek. V průběhu několika následujících dnů se musíme připravit na námořní transport a především ostré vylodění se vším materiálem  na otevřeném moři. To obnáší přípravu naší loďky Májky, kterou máme uloženou v klášterní zahradě, přezkoušení a doladění lodního motoru a přebalení většiny vybavení do osvědčených medvěduodolných plechových sudů po střelném prachu. Mimo to se vždy snažíme sestřičkám opravit to, co se jim od naší poslední návštěvy rozbilo a vyřešit technické problémy například se zatékáním do střechy kostela. Před odjezdem ještě zajedeme nachytat  do fjordu pro sestry několik beden ryb na zimu, aby jsme jim alespoň troch splatili jejich dobrodiní a pohostinnost.
13. srpna postupně navážíme vše potřebné do přístavu v Tromso a naloďujeme se na nákladní loď Norbjorn. Posledních 900 km cesty tedy trávíme plavbou po Barentsově moři. Doposud slunečné počasí, které nás provázelo z Čech až do Tromso se postupně mění ve sněhové přeháňky na rozbouřeném moři, takže nám suchozemcům ani nedovoluje pořádně vychutnat výbornou kuchyni lodního kuchaře. Ještě tři hodiny před plánovaným vyloděním nám zpěněné čepice rozbouřených vln buší do okna kajuty a kapitán s omluvou konstatuje, že za takového počasí nebude moci používat jeřáb k našemu vylodění a budeme muset pokračovat s nimi do Longyerbyenu, kam mají namířeno. V poslední hodině však zřejmě zasáhly Karmelitánky a vymodlily nám zlepšení počasí.
Po 52 hodinách plavby  jsme u souostroví Špicberky a vplouváme do relativně klidné a prosluněné zátoky Hornsund. .
Norbjorn zastavuje na úrovni polské polární stanice, asi míly od břehu, a jeřábem nám spouští na moře naši loďku. Ostatní materiál se musí z paluby spouštět ručně na lanech do naší loďky. Ze břehu nám přijíždějí pomoci s vyloděním  zbývající členové naší letošní výpravy polárníci a účastníci naší minulé glaciospeleologické výpravy Szymon Kostka a Anna Haczek.
Tito wroclawští jeskyňáři zde na stanici pracovali od loňského jara pro polskou akademii věd. Szymon se zabýval sledováním magnetizmu Země a staral se o většinu elektroniky na stanici, Anka byla ve funkci jednoho ze dvou meteorologů. Po třinácti měsících na polární stanici jim skončil kontrakt a nyní se opět připojují k naší výpravě.
Polská polární stanice v Hornsundu jako jediná celoroční základna v jihošpicberkském národním parku je přes léto hojně využívána týmy vědců z celého světa, ale především z Polska. Také letos je kapacita 45 osob zcela vyčerpána a noc, při které slunce vůbec nezapadá, trávíme na koberci jedné z chodeb. Po několika předešlých dnech je to pro nás, ale naprostý luxus v tom, že máme pevnou půdu pod nohama a nemusíme se držet pelesti, abychom nevypadli do uličky, jak tomu bylo téměř celou naší plavbu na lodi do Hornsundu.  
Příštích 20 hodin po vylodění se na stanici v přátelské atmosféře připravujeme na přesun do terénu, podnikáme krátké výpady do blízkého okolí či kompletujeme materiál. Pro zajímavost zjišťujeme, že nám chybí otvírák na konzervy, na druhou stranu se nám tu celkem neuvěřitelně scházejí tři Dista X pro mapování jeskyní.  Navštěvujeme krátce ledovec Werenskiold a traperskou chatu Hytteviku, která je momentálně základnou našich dobrých polských přátel geologů z AGH Krakov. Cestou potkáváme několik kolegů polárníků z Wroclavské univerzity a jelikož je v těchto lokalitách na náš vkus a polární zvyklosti trochu přelidněno, měníme časový harmonogram a rozhodujeme se přesunout do odlehlejších oblastí fjordu Belsund. Ve dvou plně naložených loďkách se tedy vydáváme na bezmála 100 km plavbu na sever podél pobřeží do Bellsundu.  Počasí je téměř neuvěřitelné, absolutní bezvětří, moře rovné jako zrcadlo a slunce svítí na jasné obloze. Přesto jsme rádi když po 10 hodinách plavby v našich přetížených loďkách přistáváme v osadě Calypsobyen, která leží v zátoce Belsund. Krátce po půlnoci vytahujeme náklad a plavidla na břeh a jdeme náš příjezd vysvětlit skupině norských tesařů opravujících zdejší objekty.

img_1991_400

V Bellsundu

Calypsobyen je dnes vlastně skanzen původních historických dřevěných domů ze začátku 20.století. Dříve  byla tato osada používána prospektory, kteří hledali uhelné sloje, později byla využívanána lovci velryb a kožešinové zvěře. Nyní zde každé léto pobývají polští vědci z university v Lublinu. Calypsobyen je vyhlášeno kulturní památkou a je od roku 1932 ve vlastnictví norského státu. Tomu odpovídají i přísná pravidla pro pobyt a využívání celého areálu. 
Několikrát jsme tuto oblast při dřívějších expedicích krátce navštívili, ale podrobnější výzkum okolních ledovců se prováděl až během minulé výpravy v roce 2007. V Během letošní výpravěy jsme chtěli pokračovat ve výzkumu okolních ledovců.  Denně jsme se z naší dočasné základny přesouvali přes tundru a morény na nejbližší ledovce Renard a Scott.
Na prvně jmenovaném ledovci jsme se znovu dostali do  jeskyní Bohlin a Blue Light Cave, které jsme poprvé popsali v roce 2007. Zdokumentovali jsme v nich změny, které se udály  během tří let.. Zejména jeskyně Blue Light Cave musí na každého návštěvníka udělat nezapomenutelný dojem. Jde o jeskyni vyvinutou na hlavním výtoku vod z centrálního systému ledovce. Tavné vody jeho čele vytvořili vytvořily otevřený portál, kterým  je možné po skončení ablace vstoupit do ledovce a podél potoka postupovat chodbou proměnného profilu proti proudu až k přítokovému sifonu. Průchod světla skrz velice čistý a starý led tvořící strop jeskyně vytváří neskutečně modrý přísvit, při němž ani není nutné použít čelovku. 
V horní části ledovce Renard jsme pronikli do nové jeskyně přes klasickou cestu – otevřenou studni vytvořenou tavnými vodami. Mimořádné rozměry této studně šli tušit už při pohledu do jejího ústí. Studna se lahvovitě rozšiřuje až na impozantních 20 metrů. Průzkum nejnižších částí propasti byl komplikován nepříjemným vodopádem, který vyplňoval  vodní tříští celý profil studny. Přesto se podařilo sestoupit na její dno v hloubce 57 metrů, kde po krátkém horizontálním úseku cestu uzavírá sifon. Obdobně se povedlo z malé studny sestoupit do nové členité jeskyně Black cave na ledovci Scott. 
Na největší ledovec oblasti – Recherche jsme udělali jeden průzkumný výpad. K tomu, aby jsme se k ledovci dostali, jsme museli znovu sednout do loďky a plout přes zátoku Belsund.  Cílem naší práce na Recherbreenu bylo lokalizovat ústí větších studní pomocí GPS a vytvořit vstupní podklady pro radarové měření připravované našimi polskými kolegy na příští jaro.  Našli jsme zhruba 15 studní. Největší překvapení na nás ale čekalo u paty hory Dolomittfjellet, v místě kde se spojují ledovcové masy obtékající horu. Nachází se zde obrovský kráter, ve kterém mizí tavná voda z několika povrchových potoků ledovce. Dolů jsme se neodvážili slanit, protože ze zbočí hory se do této lví jámy každou chvíli řítí kameny a bahno. Předpokládáme, že zde začíná mohutný podzemní kolektor, který pravděpodobně končí 4 km  odsud v čele ledovce v moři. Nasvědčuje tomu přítomnost černých vývěrů, které jsme viděli z lodě.
Cestou zpět  na naši základnu potkáváme u pobřeží ledního medvěda. Naštěstí jsme už v loďkách a zvuk motorů ho plaší. S každou výpravou sledujeme, jak těchto vládců arktických plání neustále ubývá. S oteplováním a mizícím ledem na moři se výrazně zhoršují podmínky pro jejich přežití, zbývající populace medvědů je vytlačována více na sever. Přesto nelze podceňovat zdejší základní pravidlo – nosit u sebe stále zbraň.
Hlavní cíle jsme v Bellsundu splnili. Nadešel čas se přesunout na další lokalitu u ledovce Torell. Zazimováváme chatu, vše balíme  a jsme připraveni vyplout. Ale počasí je tentokrát proti. Silný vítr přináší velké vlny a my v nich nemůžeme riskovat zdlouhavý přesun. Několik dní čekáme, pak si satelitním telefonem na stanici v Hornsundu zjišťujeme předpověď počasí. Předpověd zní: počasí se má spíše zhoršo12017_crw_1786_400vat. Rozhodujeme se při mírném zlepšení situace vyrazit. Přímo v Bellsundu je moře dost nepříjemné a každou chvíli musíme vylévat vodu z lodí. Na otevřeném moři se pak vítr utišil a jsou jen středně velké vlny přicházející z hlouby oceánu. Vítr však vystřídala mlha. Není vidět pobřeží, které slouží jako navigační body pro plavbu a proto musíme jet podle GPS. Před půlnocí se z mraků a šera vynořuje čelo ledovce Západní Torell a v pozadí tušíme horu Raud. Po devítihodinové plavbě vynášíme materiál a lodě na břeh a rozbíjíme stany poblíž čela ledovce.

Objev nejsevernější krasové jeskyně světa?

Příštích 6 dní z našeho pobytu na Špicberkách trávíme v oblasti hory Raud (1014 m n.m.) a ledovců Východní a Západní Torell. Z našeho tábora u ústí řeky Isfjellvy, což je vlastně odledněná oblast mezi oběma ledovci, vyrážíme na průzkumy do lokalit, které už sledujeme od roku  1986. Hora Raud a její okolí mají zajímavou geologii. Jsou tvořeny mramory a dolomity, což není v této oblasti obvyklé, a navíc v kotlině na jejím úpatí vystupují termální prameny teplé až 12 °C. Prameny vtékají pod ledovec Východní Torell a při své cestě k moři v něm svým teplem vytvářejí charakteristické tunelovité chodby. Opět jsme zdokumentovali, nám již dobře známý, systém jeskyní Terma a nově pak nádhernou prostoru s jezerem hned u kraje ledovce.
Vedle chodeb tunelovitého charakteru vznikají pod ledovcem i jezerní dómy, které mohou dosahovat velikosti 30x40m.Jejich přítomnost se na  povrchu ledovce projevuje výraznými  trychtýřovitými depresemi. Ty vznikají odtáváním ledu nad teplejšími hladinami jezer pod ledovcem a postupným prohýbáním a klesáním vrchních vrstev ledovce. V minulosti jsme zde registrovali prostoru jménem Lejek. U Lejku  došlo k úplnému odtání stropu jeskyně a zbyl po něm pouze obrovský kráter s jezerem na dně. Jezero očividně pokračovalo pod jižní stranu propadu. Od průzkumu nás ale odradila velká  ledová kulisa, právě se pomalu bortící do vody.
Na ledovci Západní Torell jsme měli za cíl zdokumentovat jeskyni Isfjellvu, která nese název podle stejnojmenné řeky, vytékající z jejího portálu. Jde o jednu z největších dokumentovaných ledovcových jeskyní na Špicberkách, kterou sledujeme ji už od roku 1988. V letním období za plného tání dosahuje průtoků až 98 m3/s, v době nízkých vodních stavů, kdy šlo proniknout nejdále, byla největší naměřená délka 1300m. Tentokrát nás však po příchodu k jeskyni čekala  místo otevřeného portálu jen vysoká bariéra na čele ledovce. Řeka Isfjellva nyní nevytéká volně z ledovce, ale mohutnými vývěry se objevuje v novém jezírku před ním. Zda je jeskyně za ucpaným vchodem zcela zatopena, či je alespoň zčásti průstupná, se můžeme jen dohadovat.
Krasové horniny hory Raud vždy u každého jeskyňáře navštívícího tuto oblast  navodí myšlenky na klasické vápencové jeskyně, které zná ze své teplé domoviny, a které by se snad mohly vyskytovat i tady. Na existenci krasových systémů zde ukazují zmíněné teplé vývěry vod a zejména pak zkrasovění a nálezy několika jeskynních vchodů na úbočí hory, které však vždy po pár metrech nekompromisně uzavírala ledová zátka. 
Letos jsme si při průzkumu ledovcových jeskyní na úpatí hory Raud všimli ve svahu místa, které bylo ještě při minulé výpravě skryto pod ledovcem. Velkou studnu, která byla v těchto místech na okraji ledovce v minulých letech jsme řadily k okrajovému odvodňovacímu systému, do kterého se nedalo pro nebezpečí padajícího kamení ze zbočí hory vstoupit. Proto jsme byly velmi překvapeni, když se po prudkých deštích a ústupu ledovce utrhla část svahu a obnažila skalní výchozy. Když jsme se k nim vyškrábali, tak se na nás z odkryté skalní stěny černal jeskynní vchod o průměru 1 m.
Volným vstupem se dalo prolézt horizontální částí asi 12m daleko, kde bylo vzpříčených několik kamenů. Po jejich odrovnání se uvolnil vstup do následných propástek a dalšího pokračování. Postupným rozebíráním kamenných špuntů se podařilo odkrýt celkem 82 m krasových chodeb s převýšením 17 m. 
Pepova jeskyně, jak jsme ji nazvali, má charakter freatických vyhlazených kanálů o průměru 40 až 120 cm vyvinutých na dvou tektonických linií vápenců. Horizontální úseky se střídají s téměř svislými propástkami, výplně tvoří především velké ostrohranné kameny,částečně opadané mrazovou destrukcí ze stropů. Větev, která se stáčí pod současný vchod končí v prostoře zaplněné morénovým materiálem. Ten je sem sekundárně natlačen druhým, dnes zasypaným vstupem do jeskynního systému. V nejzazší části končí jeskyně malým jezírkem a sifonem. Po zmapování a nafocení jsme vchod do jeskyně zarovnali kamennou zídkou a utěsnili hlínou, aby se z jeskyně, pro případné budoucí výpravy, nestala jen 2 m dlouhá díra končící nepropustným ledovým špuntem.  img_2095_400 Podle dostupných informací se jedná o nejsevernější krasovou jeskyni na světě, která byla na počest zakladatele českých glaciospeleologických výprav na Špicberky a nositele výzkumného projektu, Josefa Řeháka seniora, nazvaná Pepa cave. 
Blíží se polovina září a při nočním návratu do tábora lze poprvé, po srpnovém půlnočním slunci, hovořit téměř o tmě. Naposledy brodíme řeku Isfjellvu, ráno balíme tábor a čekáme na příliv, abychom se mohli nalodit, zmapovat průběh čela ledovce Východní Torell a přes mělkou zátoku Nottinghambuktu se přeplavit na místo, kde jsme byli už na začátku našeho pobytu a kde budeme nyní působit po zbytek výpravy, k ledovci Werenskiold. 

Na Werenhusu

 Cestou ještě jako vždy obeplouváme čelo ledovce Torell a zaznamenáváme jeho průběh na GPS, pak na poslední chvíli proplouváme zátokou a již za začínajícího odlivu přistáváme v tzv. portu, nejzažším místě kam lze, v postupně se zanášející zátoce, ještě doplout. Poslední 2 týdny budeme trávit na nám dobře známé základně wroclawské university, terénní výzkumné stanici St. Baranovského, jak je oficiálně pojmenovaná. Stojí na skalním výchozu pod boční morénou ledovce Werenskioldu. Podle ledovce se jí také říká Werenhus. Zde bylo těžiště většiny našich předchozích výprav, chatka je i díky našim rekonstrukcím nyní v celkem dobrém stavu.
V moréně za chatkou máme z minulých výprav uschováno 9 sudů z různým materiálem. Protože se v posledních letech výrazně zpřísnili podmínky pro vstup a pobyt v národních parcích Svalbardu a současná legislativa se snaží minimalizovat depozity materiálu na jejím území, jedním z úkolů výpravy bylo také odvezení našeho materiálu jak z terénu, tak z terénních stanic. Vodotěsné kovové sudy, které 22 roků sloužily jako nedobytné schránky proti medvědům a nepřízni počasí v odlehlých místech našeho zájmového území, postupně svážíme a chceme vše stáhnout na bázu. Vše pak přepravit  lodí zpět na kontinent. Několik dní proto trávíme přebíráním sudů, jejich transportem k portu na pobřeží vzdáleném 3 km a také opravou opěrné kamenné zdi za chatou. Poté se již můžeme věnovat průzkumu zdejších ledovcových jeskyní. Nejdříve vyrážíme k jeskyni Lipert.
Nachází se u střední morény ledovce Werenskiold, v místě kde se ablační vody studnami kaskádovitě propadají do nitra ledovce. Letos do jeskyně lezeme přes vstupní 30 m hluboký stupeň na jehož dně je již koryto potoka, propadajícího se sem vedlejší studnou. Následuje další asi osmimetrová kaskáda kterou překonáváme traversem do větší prostory s jezerem, poté už postupujeme téměř horizontálními úseky přes občasná jezírka do stále nižších chodeb. V koncových částech se brodíme kaší z ledové vody a naplavených krystalů firnu,  až nám cestu definitivně uzavírá sifon. Po vynesení výšek se ukázalo, že hladina v sifonu byla vyšší jen o 30 cm než hladina vývěru před ledovcem, vzdálená odsud 450 m. Prostory mezi těmito dvěmi body jsou za těchto vodních stavů pravděpodobně zatopeny.
Další významný objev se nám podařil při průzkumu vodního koryta mezi krajem ledovce Werenskiolda a boční morénou. Již v loňském roce jsme měli informace od našich zimujících kolegů, Šimona a Anky, že na ledovci dochází k výrazným změnám v hydrologii. Dlouhodobě aktivní a sledované mohutné vývěry ve střední části čela ledovce téměř zanikly a  nové vývěry centrálního odvodňovacího systému se přesunuly o 1,6 km severovýchodně do mariginální části ledovce. Značné množství nově vyvěrající vody zde vytváří zaříznuté meandry, které se občas mění na kratší jeskyně a ledovcové brány. V místech vlastního vývěru se nám ale podařilo prostoupit proti silnému proudu černé kalné vody jen asi 20m, dále se strop mohutného tunelu zavíral téměř k hladině. Naše pozornost se tedy soustředila na menší potok při hraně ledovce nad vývěrem. Z jedné otevřené zatáčky potoka jsme se dostali odbočkou do menší jeskyně postupně se zužující do nepříjemných a mokrých plazivek. Po jejich zdolání byla pro někoho vtíravá otázka, proč lezem i sem, nečekaně rychle zodpovězena. Bočním přítokem jsme vylezli v tunelu připomínajícím zaplavené pražské metro, s černou  tekoucí vodou. Ihned jsme poznali že jde o část centrálního odvodnění ledovce Werenskiold, do kterého jsme se před tím dostali pouze na pár metrů v roce 1999, a to ještě v místech původních vývěrů při středu čela ledovce. Směrem proti proudu a dále do nitra ledovce jsme postupovali mohutným tunelem, který si zachovával svůj profil, ale postupně mizel pod vodou. Poslední úsek byl zdoláván v leže na nafukovací madraci, strop však záhy mizel pod vodou. Tento odhalený fragment hlavního odvodnění považujeme za cenný úlovek naší výpravy. 
Na programu byl i krátký výpad do jeskyně Kvisla, kam jsme se rozhodli instalovat speciální sondu na měření teploty a výšky vodního sloupce. Jde o jeskyni vytvořenou podzemním potokem pod strmým bočním ledovcem. Její dno je tvořeno skalním korytem a pouze strop a část stěn je překryta ledovcem. Jenom zde je možné uchycení sondy do kamenných bloků. Jediný prostředek pro kotvení do ledu – ledovcový šroub se totiž během několika dní „vytaví“. Do jeskyně jsme se dostali ve střední části úzkou boční chodbičkou a po osazení sondy  jsme v největších dómech jeskyně ještě udělali rychlou fotodokumentaci.
Čas do plánovaného příjezdu nákladní lodi se nám rychle krátí a tak z dalšího programu už stíháme pouze zaměřit čelo sousedního ledovce Nann a ve vedlejším sedle nad ním udělat několik fotografií v atraktivní jeskyni Tone.
Hlavní věcí se nyní stává doprava veškerého materiálu soustředěného na pobřeží po moři na polskou polární stanici. Počasí se s nastupující zimou začíná horšit a tak je to místy velice nepříjemný boj s vlnami.  Poslední nejhorší úsek před stanicí jedeme s poloprázdnými loďkami raději na několikrát. Ledová voda nám přes nepromokavé obleky proniká doslova všude, občas musíme z loděk vylévat vodu, přesto se nám, ale vše podařilo přepravit beze ztrát. Na stanici si pak sušíme věci a využíváme civilizačních vymožeností jako je internet či sprcha. Naposledy přebalujeme sudy a chystáme se na nalodění na loď Norbjorn, která nás, pokud se dokážeme nalodit, doveze do Tromso.

Závěr

Čtrnáctá výprava do nitra špicberských ledovců uzavřela výzkumný program dlouhodobého sledování změn vnitřní drenáže ledovců registrovaný u Svalbard Science Forum. Kdy se sem opět vrátíme nevíme. V roce 2010 skončil výzkumný program zaregistrovaný u Norů na léta 1993 až 2010. 
Výprava se uskutečnila na počest Josefa (Pepy) Řeháka seniora, hlavního organizátora a zakladatele českých polárních glaciospeleologických výprav na Špicberky. V letošním roce jsme splnili dva jeho velké sny, objevili jsme krasovou jeskyni a pronikli do centrálního odvodňovacího systému ledovce Werenskiolda. Víme, že ač nás na sklonku roku 2008 navždy opustil, na těchto objevech má velké zásluhy.  
 

- SPELEO Řehák, J. Hloušek -